děti v Agatsu Ryu
193 Views

„Víte, nechci ho nutit.“ To je častý argument rodičů na stav, kdy dítě odmítá chodit na cvičení. Je tento přístup správný?

Domnívám se, že není správný. Je samozřejmě šlechetné od rodičů, když „nenutí“ svého potomka k ničemu. Je to ale správná cesta kterou se vydat? Ze své zkušenosti vím, že taková benevolence není úplně bez následků. To, že dítě nechce „něco“ dělat (může to být totiž cokoliv, nejen pravidelné cvičení Ju Jutsu) přeci neznamená, že mu ustoupím. Proč? Jde o návyk, které dítě získá. Jde o jeho samotný přístup a způsob, jak bude přistupovat k věcem.  Zde bych se asi měl zastavit, neboť mi jistě skoro každý rodič bude oponovat, že „dítě z toho vyroste“Nevyroste!

Bude zvyklé věci nedotáhnout do konce. Nebude schopné cílevědomě zaměřit svou pozornost. Bude zvyklé totiž zkoušet. Z praxe vím, že dítě, které prošlo zájmovými kroužky a zájmy od fotbalu přes florbal, konče v různých bojových sportech či uměních stejně dlouho cvičit nebude. Zkouší to přeci, takže za chvíli „půjde jinam“. Stejně tak mylná představa rodičů v tom, že přeci o nic nejde. Naopak. Jsem toho názoru, že jde o víc, než jen o další kroužek!

Uvědomte si, že dítě nemá ty zkušenosti jako vy. Děti nemají moc sebereflexe a o názoru se dá mluvit jedině u starších. Tvrzení, že dítě má svůj názor samozřejmě akceptuji. Nicméně s věkem. U dítěte mladšího řekněme dvanácti let nelze brát názor dítěte jako dogma, podle kterého by se měli rodiče řídit. Spíše než zkoušení všeho možného (i nemožného) by bylo lepší vychovávat k odpovědnosti za sebe samotného (v rámci možnosti dítěte samozřejmě) a cílevědomosti. Tedy neříkat: „Chceš jít dneska do Ju Jutsu/fotbalu/tenisu?“ apod, ale spíše se ptát a žádat potvrzení správnosti volby. „Chtěl bys dělat Ju Jutsu? … Obnáší to ale pravidelnou účast na cvičení. Žádné lenošení u počítače“ (např.). Zkrátka pokládat otázky ujasňující si situaci a konkrétní přání dítěte.

Při prvním „Mně se nechce“ je vhodné připomenout předešlý rozhovor a trvat na jeho (s)plnění. Jen tak bude moci dítě pochopit, že to je závazek vůči jeho slibu a tomu, co sám chtěl. Rozhodně je velmi špatně, když při prvním projevu nechuti „cokoliv“ dělat ustoupíme a řekneme: „Jasně, zůstaň doma. Nechci tě nutit.“ Takto si akorát zaděláte na to, že váš potomek převezme iniciativu a vymění si s vámi role. Nevěříte? Zkuste to, uvidíte. 🙂

Vím, že nic není černobílé. Jsou okolnosti či důvody, které říkají opak toho, co píšu. Zkuste ale tyto důvody odstranit a zapřemýšlet nad tím, co píšu. Závěrem bych chtěl upozornit, že cílem není kritizovat rodiče či děti samotné. Cílem je umožnit rodičům (ale nejen jim) podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu. Třeba tento pohled neznáte a pomůže vám to. Pak to teprve oceníte.

René Garcia

Mistr

Rád se dělím o myšlenky a sdílím své pohledy prostřednictvím blogu Agatsu Ryu.