304 Views

Víte proč se věnujeme bojovému umění? Pro úder? Pro pocit „neohroženosti“?

V dnešní době si každý rád říká, že je bojovníkem. Nedávno jsme měli ukázku Jujutsu v obchodním domě. Zajímavé na tom bylo to, že podle pana moderátora snad každý tanečník anebo lépe řečeno účinkující, je bojovník. Není. Být skutečným bojovníkem je totiž mnohem složitější. Podle velké skupiny lidí k tomu, abych byl bojovníkem, stačí klec, šortky a (rádoby bojové umění) MMA či jiné formy legalizovaného násilí. No, … nemyslím si, že by zrovna tohle mělo být považováno za hrdinství anebo snad dokonce, že by ti, kteří to provádějí jsou nějakými bojovníky. Jsme snad my, kteří praktikujeme bojové umění skutečnými bojovníky? Nejsme.

Bojujeme sami se sebou, nejvíce. Učíme se, pracujeme na sobě. Skromně přistupujeme k určené formě učení (Budō – bojové umění). Pracujeme na tom, abychom zvítězili sami nad sebou. Naše ego není pánem. Jsme to my. Každý z nás uvědoměle pracuje na tom, aby byl vnitřně svobodný. Je to věc, která se laikovi těžko vysvětluje. Na druhou stranu o tom však vycházejí knihy po desítkách.

Bojové umění je nástrojem a nikoliv cílem. Necvičíme proto, aby z nás byla mašina na zabíjení. To ostatně a mimochodem naprosto odporuje myšlence Budō. Chránit lidský život, jeho hodnoty a růst mentálně i fyzicky je jedním z cílů, které má skutečné Budō a snad třeba i skutečný mistr.

Děti, mládež, ale ani dospělé neučíme k bezdůvodnému mlácení lidí. Neučíme lidi rvát se – učíme je bránit se. Když bude potřeba a bude to nutné (nelze to vyřešit jinak), použijí techniky tak, aby chránili sebe či své blízké, přátele ale i náhodnou oběť, na kterou se vrhne jeden anebo více útočníků. Nejsme lhostejní. Učíme lidi přemýšlet – nehledat složitosti tam, kde nejsou. Snažíme se o to, aby z každého člověka byl člověk uvědomělý, zodpovědný, moudrý, cílevědomý – „týmový hráč.“

Nejsme bojovníci ve smyslu válečníků (proti komu nyní bojovat?). Jsme praktikanti bojového umění a jsme na to hrdí, protože vykonáváme činnost prospěšnou pro veřejnost. A málokdy za to dostaneme slova díků, natož aby nás podpořilo město, kraj či stát. Spoléháme se především sami na sebe. Netoužíme po medailích či sportovních kláních. Chceme uchovat toto cenné dědictví i pro další generace. Bez příkras, bez falešného plácání se po zádech, bez dokazování komukoliv – ne protože bychom byli slabí. Naopak. Protože to prostě není potřeba, protože my jsme (ať chcete anebo ne), Agatsu Ryu.

René Garcia

Mistr

Rád se dělím o myšlenky a sdílím své pohledy prostřednictvím blogu Agatsu Ryu.